Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 VII n

Jan Benda

Třetí uprchlická vlna – názory a komentáře - pokračování

Časopis Obnova přejmenovaný od října 1938 na Národní obnovu se zaměřoval od svého založení na prosazení katolicko-nacionální ideje, která byla od počátku stavěna do protikladu demokratického řádu československého státu. Přispěvatelé časopisu dávali najevo kritické postoje vůči pokrokářům, židům, zednářům a liberálům. Dr. Jiří Klášterský v komentáři „Hubený krajíc“ akcentoval všestrannou pomoc a vstřícnost vůči uprchlíkům československé národnosti. Nový stát měl být jen státem Čechů a Slováků, přičemž při provádění tohoto nařízení se nemělo ohlížet na city. Argumentace vycházela jako u jiných novinářů z představy, že zbyl „hubený krajíc“, který nestačí pro všechny případné uprchlíky. Navíc židovští přistěhovalci vykonávají taková povolání, která by komplikovala usídlení vypuzených státních zaměstnanců ve vnitrozemí, protože volná místa by obsadili židé. Navíc by němečtí a židovští uprchlíci mohli mít národnostní požadavky. Přistěhovalci jiné národnosti neměli zůstat trvale na území druhé re- publiky. Měli odejít do emigrace: „Životní otázkou budoucnosti našeho národa jest provést do důsledků zásadu, že československý stát jest výlučně státem Čechů a Slováků a že oni mají především nárok, aby v jeho rámci mohli nalézt obživu. Tuto zásadu musíme provádět bez ohledu na jakékoliv city lidskosti – tak bezohledně jako se jednalo s námi. Náš stát, který má desetitisíce špatně zaměstnané inteligence, půjde do příštích dnů s neúměrným počtem státních zaměstnanců. Otevřeme potom své rámě přílivu židovské inteligence z odtržených krajů?… Aby tedy bylo jasno. Každý příslušník našeho národa, který k nám přijde z odtržených krajů, musí býti jist, že nalezne zde obživu, a my nesmíme litovati žádných obětí, abychom mu ji umožnili.“ Mezi další argumenty pro zabránění přílivu německých a židovských uprchlíků řadí i ochranu českých krajů, které je nutné zachovat i pro příští generace: „My ovšem můžeme z čistě lidského hlediska chápati důvody těchto přistěhovalců, z nichž nejednomu šlo v pravém slova smyslu o kůži, ale nemůžeme je a nesmíme přijímati mezi sebe k trvalému pobytu. Kraje, které nám zbývají, musí zůstat ryze české, za to zodpovídáme všem příštím generacím … a máme v tomto směru s emigranty špatné zkušenosti, ujídali by z krajíce, který jen tak tak že bude stačiti k nasycení našich lidí.“ Starosti s uprchlíky německými a židovskými měly být přeneseny na bedra velmocí. Předchozí vstřícný postoj ČSR k emigraci měl ustoupit záchraně sebe sama.

Podobný názor projevil v tomto periodiku taktéž V. Buláček, který v článku „Do nového života jdeme se vztyčenými hlavami“ operoval s výše uvedenou myšlenkou, že příchozí uprchlíci by tvořili menšiny, které by žádaly národnostní koncese. Opce měla připadat jen pro Čechy a Slováky: „Musíme se vyvarovat všeho, co by znesnadňovalo život našich potomků. Máme sice plné pochopení pro nepříjemnou situaci tzv. německých demokratů i židů, avšak musíme i od těchto živlů žádati, aby laskavě uznali, že nové hranice pro nás poskytují minimum životního prostoru.“

Zmíněné názory reprezentující označení jako národní egoismus nebyly bezvýhradně přijímány. Kritika vůči tlakům na změnu přívětivé emigrační politiky Československa byla otištěna na stránkách Národní obnovy nedlouho potom. „Moderní mučedníci se objevují i u nás. Jsou to mučedníci pro důslednou demokracii. Objevují se v tvrdošíjných stoupencích Masarykových a prakticky se projevují v prohlášeních, že budou bránit a ochraňovat demokratické Němce, kteří se mezi nás nyní vtlačili, třebas za cenu svého života. Prohlašují, že demokratičtí Němci a židé jediní nám zůstali věrní v těžkých dobách. A teď bychom jim neměli poskytnout přístřeší a pokrmu? Těch Němců u nás zůstane půl milionu a židů také tolik. A ti se u nás budou mít jako hosté a my podle nařízení budeme muset s nimi tak jednat. My ať se máme bídně jakkoli jen když zůstaneme demokraty!“

Národní obnova otiskovala i antisemitské články mj. od Václava Renče či dr. Rudolfa Voříška, kde se objevovaly odkazy na nutnost zajistit existenci především vlastním lidem. „My jsme národem a židé jsou také národem, přičemž my jsme hostitelé a oni jsou hosté, a to hosté nijak vítaní. Nemohou vládnout, mohou být jen trpěni.“

Zatímco pro židy měla být emigrace zajištěna, vystěhovalectví Čechů se měly klást překážky. Argumentovalo se zachováním národa a populačními důvody. „A na tomto místě budiž též řečeno, že je jedním z nejnaléhavějších úkolů našich, aby vystěhovalectví Čechů ze státu bylo z důvodu zachování českého národa energicky zabraňováno, naopak, aby z důvodů populačních byla věnována všemožná péče zabezpečení českých utečenců uvnitř dnešního území státu.“ Obnova dospěla až ke stanovisku, že židé mají být vysídleni, které mělo potkat i české zastánce židů i německých emigrantů.

Venkov po několika říjnových úvodnících začal ustupovat nové linii, která spatřovala pozitivní rysy pouze v českých uprchlících. Šéfredaktor deníku Rudolf Halík reagoval na novou realitu republiky krátce po Mnichovu v textu „Do nového života“. Ten pro něj ztělesňovalo zejména budování nového národního státu, který považoval výhradně za stát Čechů a Slováků. Přičemž požadoval „očistu od cizopasných elementů na těle národa“. Tvrdá stylizace článku vyznívala v požadavek plných ohledů na hraničáře (české uprchlíky), pro které se mělo udělat maximum. Oproti tomu jinonárodní uprchlíci měli stát opustit. „To budiž příkazem, který zastře vzněty někdejší humanity… Jsme státem národním a národní svatyni očistíme od cizích. Jen a jen o sebe se budeme starat, nenavěsíme si opět přítěž do národní svatyně… Národ nově ožije a zesílí očištěn od cizopasníků ve svém národním státě, na nějž se nesmí navěsit noví příživníci na úkor naší vlastní krve. Na nikoho ohledy než na sebe samé a naše hrdiny hraničáře, jimž musíme upravit domov a zachránit a odvděčit se za oběti a utrpení.“

Publikované usnesení Republikánské strany o politické a hospodářské situaci z 3. října 1938 bylo vytištěno s palcovými titulky: „Vypovězení uprchlých Němců a židů, pro národní stát zbavený parazitů, stát se musí postarat o všechno důstojnictvo a délesloužící v armádě, rovněž tak o všechno četnictvo, státní policii, příslušníky Stráže obrany státu, finanční stráž a úřednictvo z pohraničí – hraničářům zajistit existenci.“ V jednotlivých pasážích rozváděl obsah zmíněných nadpisů a dávalo se na srozuměnou, že s trvalou přítomností uprchlých demokratických Němců a židů na státním území se nepočítá. Hraničáři (Češi) měli být plně zaopatřeni. „Našim hraničářům, těmto obětavým obhájcům národních zájmů, musí se od státu dostati veškeré podpory a účinné pomoci, aby mohli v budoucnu ve svém povolání najíti plné zabezpečení své existence.“

O týden později Rudolf Halík v úvodníku s lakonickým názvem „Čeho je potřeba nejdříve“ požadoval rychle vyřešit otázku emigrace v republice. Přirovnával ji k parazitům, od nichž měla být vyčištěna. Opět se objevovala myšlenka zacílit péči jen na uprchlé občany česko-slovenské národnosti. „Když národní stát, tedy i pryč se šidítky pokrokovosti neb nepokrokovosti, demokratičnosti neb opaku u emigrace jinonárodnostní… Postaráme se o vlastní lidi, o Čechy, opustivší nutně pohraničí, ale vyčistíme domov národa od emigrantských parazitů, důsledně, tvrdě a rychle.“

Na počátku října 1938 reagoval Venkov na údajné šíření zpráv o zradě agrárníků na národě, které měly pocházet od židovské emigrace, opět velmi ostře: „Pozor na židovskou emigraci! Šíří poplašné zprávy agrárníci zradili apod. Židovská emigrace, tito nevítaní paraziti, musí umlknouti s prolhanou propagandou za každou cenu!“ Brojil též proti tomu, aby se vnitrozemské firmy prodávaly emigrantům, jimž mělo být zamezeno v jakémkoli podnikání. K tomuto účelu měla být zavedena účinná opatření.

Ke konci října 1938 se udržoval nový kurz k emigraci nasměrovaný v citovaných komentářích. Stále se objevovala vyjádření o nedostatku chleba a zaměstnání pro uprchlíky jiných národností. Čtenáři mohli zaznamenat další fráze – emigrace by mohla být zdrojem neklidu ve státě, a proto by se na jejím dalším osudu měly podílet západní velmoci. Při této stylizaci nedošlo k žádnému vymezení proti českým židům.

„Emigrace ať z ciziny, ať z našeho pohraničního území, která se v počtu desetitisíců nastěhovala k nám a mezi nás, emigrace nečeská, musí z tohoto státu odejíti. Neuživíme ji. Kdybychom brali na ni ohledy, neuživili bychom vlastních svých lidí, ubírali bychom jim zaměstnání a chléb… Setrvání této emigrace u nás není možné jen z hospodářských a sociálních důvodů, ale tato emigrace byla by zdrojem neklidu ve státě. Nechť se západní velmoci postarají o její přestěhování k nim nebo do kolonií. To je stanovisko, z něhož nejde písmene slevit! Nebudou šířit rasovou nenávist. Nic proti českým židům.“

Venkov sledoval téměř výhradně osudy českých a slovenských uprchlíků. To se projevovalo i v otiskování inzerátů a výzev k pomoci, které byly zacíleny pouze na národní tóninu. Provolání pro pomoc německým demokratům se krátkodobě objevila v době představ o konání plebiscitu na začátku října 1938. Po vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky se zprávy o jinonárodních uprchlících rozhojnily. Venkovské ženy byly vyzývány, aby přijaly do péče děti uprchlíků. „Venkovské ženy pomozte zachránit děti nevinné oběti doby. Neodmítejte uprchlíků, které postihla doba hůře než nás. Neodvracejte se od nich, i když jsou jiné národnosti. Mějte útrpnost s dvojnásobně ochuzenými, neboť trpí za viny nespáchané. Dejte jim najíst a napít,“ apeloval v říjnu Ústřední odbor československých žen venkovských při Republikánské straně.“

K získání veřejné podpory pro sociální akce zaměřené na pomoc běžencům se nejčastěji užívalo slovních spojení: „národní povinnost,“„národní služba,“ „národní pomoc“. Na záchranných akcích se měl podílet každý správný občan. Čtenáři byli oslovováni titulky: „Splnil jsi už svoji národní povinnost?“ či „Zmobilizujte pomoc českým uprchlíkům!“ Obdobných slovních vyjádření v inzerátech byla celá řada. Jedno z nich v sobě obsahovalo víru, že starousedlíci nezneužijí složité situace uprchlíků k vlastnímu obohacení. „Hraničáři apelují na svědomí českých lidí. Doufali a žádali, že vnitrozemské obyvatelstvo nezneužije osud hraničářů. Předpokládáme, že jim neprodáte dráže chléb nás vezdejší a že propůjčíte jim své vozy za normální cenu apod. To vše až do chvíle, ve které se vrátí tam, odkud je vypudil zlý duch. To, co učiníte pro nebohé hraničáře, učiníte pro vlastní budoucnost, pro sebe a pro své děti.“

Slova J. A. Trpáka přirovnávala podporu uprchlíkům k zanícenému zápasu, který neměl ustat: „Jestliže s nadšením a pohotovostí přihlásili se naši lidé k pomoci snad statisíců lidí naší krve, naší české krve, pak obracejme se k nim s nejdůraznější prosbou: vytrvejte v tomto nadšeném zápasu, v pocitu národní povinnosti: nedejte zahynouti… vytrvat, prohlédněte svoje šatníky, nic nevyhazujte, nic nesmí přijít nazmar.“

Venkov uveřejňoval v průběhu druhé republiky řadu antisemitských příspěvků. Kritizoval údajnou židovskou propagandu proti agrární straně. Horoval pro vypovězení emigrace z republiky: „Emigrace jinonárodní, tedy i židovská, musí naše území opustit.“Zatímco v prosinci byl Venkov výrazně antisemitský, v lednu 1939 přestoupil na smířlivější tóninu. Židé tak byli v prosinci 1938 označováni za původce všeho zla v republice, v lednu 1939 byla komentována především vládní nařízení. Po lednové návštěvě Chvalkovského v Berlíně se přešlo ke kritice emigrantského a židovského kapitálu. Větší prostor dostávaly články týkající se vystěhovalectví židů a požadující očistu národního státu.

V legionářském Národním osvobození se hned po podepsání mnichovské dohody a začátku odstupování území objevily výzvy k pomoci českým uprchlíkům – hraničářům. Vedle provolání, že nikdo nesmí stát stranou, se objevily zmínky o tom, že se jedná o národní povinnost každého občana. V proklamacích se pomoc přirovnávala k „bratrské jednotě.“ „A každý z nás bez podmínky, všude tam, kde je třeba, přilož svou ruku k záchraně ohrožených žen a dětí bez domova, bez peněz a bez chleba. Co poskytujeme jim, poskytujeme sobě. To nejsou oběti, co komu poskytneme, to je naše svatá povinnost! Dnes všichni Češi jsou stejně ohroženi, dnes všichni jsme bratry a sestry.“

Provolání k pomoci ve veřejnosti rezonovaly, o čemž svědčí i zpráva o akci Českého srdce k umístění dětí z pohraničí ve venkovských rodinách. „Na výzvu Českého srdce, aby se hlásili lidé dobré vůle o děti hraničářů k dočasnému pohostinství, došlo tolik nabídek, že není pro tuto chvíli všem vyhovět. České srdce děkuje všem za pochopení a účast a prosí o poshovění.“

Šéfredaktor listu JUDr. Lev Sychrava v úvodníku „Síla národa“ vyzýval k práci a pomoci i pro uprchlíky v nových podmínkách: „Každou řeč o síle národa cítili by dnes desetitisíce drobných lidí postižených neštěstím jako výsměch, kdyby se z ní na prvém místě neozvala výzva: Pomoz, kdo můžeš! Pomoz činem, ale také slovem, kterým leckomu zvedneš hlavu a přivedeš ho k tomu, aby si pomohl sám, aby načerpal naděje i důvěry. Je to v prvé řadě věc vlády, která zná svou povinnost. Nevidět situaci tak černě srovnává historické paralely. Vybudování našeho národního státu, aby v něm mohli soutěžit s ostatními národy. Jdeme s čistým štítem. To je velká síla. Tak vzhůru do práce!“ Jiný článek vybízel ve vojenském duchu k mobilizaci lidskosti a pomoci každého obyvatele. Osud uprchlíků neměl zůstat pouze v rukou sociálních institucí. „Po mobilizaci brannosti je potřeba mobilizovat lidskost. Je nemožno ponechat problém uprchlíků pouze sociálním institucím, když ani vláda, přetížená starostmi všeho druhu, nemůže pomáhat tak, aby její zákrok přinesl okamžitou, bezpodmínečnou okamžitou úlevu. Tady musí přiložit ruku k dílu sám lid, každý z nás podle hesla: Na nikoho nespoléhejme, jen sami na sebe… České srdce a Červený kříž již zahájily práci. Zmobilizujme srdce i ruce. Řekněme si a uložme si to, tak jako byla armáda připravena k nejtěžším obětem.“

Po vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky se též v Národním osvobození objevovaly informace o německých uprchlících. Uveřejněné texty se vyslovovaly pro zajištění existence všech běženců. „Čeká nás úkol další, daleko větší: zajištění existencí všem 150 000 našich uprchlíků a hraničářů, aby se u nás ve vnitrozemí cítili stejně tak spokojenými jako ve svých dřívějších domovech.“ Jejich autoři upozorňovali na fakt, že mezi hlavní přispěvatele patřily především střední vrstvy obyvatelstva. Zatímco bohatí občané zůstávali stranou. Vybízel proto i k jejich účasti. „Osud uprchlíků, kteří ztratili veškerý svůj majetek i střechu nad hlavou a se svými rodinami, namnoze velmi početnými, musili uprchnouti, nesmí zůstati žádnému člověku dobré vůle lhostejným. Je na celé veřejnosti domácí i zahraniční, aby pochopila nesmírný význam akce pro záchranu uprchlíků. Vždyť jsou to lidé, kteří se neprovinili ničím než tím, že svou vlast milovali a byli ochotni za ni zemřít.“

Národní osvobození nesklouzlo nikdy k vulgárnímu antisemitismu. Kladně se stavělo výlučně k Čechům-židům, od nichž požadovalo přísnou loajalitu. K židovské emigraci se mělo přistupovat s patřičným odstupem. Neobjevil se zde žádný článek proti německým sociálním demokratům a komunistům.

V prosinci 1938 a lednu 1939 bychom zaznamenali obdobné výzvy k pomoci, jako se vyskytovaly v jiných denících. „Přijdou k Vám s pokladničkou, která volá DEJ! Pomoc uprchlíkům je Vaší národní povinností“ či „v novém roce nesmí být ani jednoho občana Československa, který by nepřispěl na šekové konto poštovní spořitelny č. 71.777.“ Čtenář se mohl dočíst i o zhodnocení výsledků sbírek, mimo jiné i studentské sbírky gymnázia na Slovenské třídě: „Kdyby každý pražský ústav přispěl takovouto částkou těm, které vídáme na pražských nádražích a všude, kde se mohou jen trochu zahřáti, a kdybychom každý haléř, marně vyhozený, věnovali na chudáky, kterým byl vzat chléb a možnost výdělku, nemusili by tak těžce nésti svůj trpký a bolestný osud.“

V sociálnědemokratickém tisku (deník Právo lidu a Večerní Právo lidu – od druhé poloviny října Večerník ranních novin) se zářijová linie měnila pozvolna. Právo lidu upozornilo hned 4. října 1938 na nutnost podílu státu na stabilizaci a zlepšení osudu uprchlíků. Objevuje se tu přirovnání k nevděku, pokud by se stát nepostaral o „věrné občany“, kteří zůstali ve složité situaci v pohraničí. Nevymezuje se nijak vůči demokratickým Němcům a židům a staví se proti zavádění stop stavu v určitých povoláních. V tuto chvíli zůstává na původní zářijové linii v recepci uprchlíků. Provádění případné emigrace obyvatelstva považuje za složitý problém. „Bylo by velkým nevděkem, kdyby Československá republika se existenčně nepostarala o své lidi, kteří ve chvílích nejosudovějších zůstali na nejexponovanějších místech v pohraničí. To jsou naši nejlepší lidé, které nesmíme oloupit o víru v spravedlnost, nesmíme je nechávat v existenční nejistotě. Velmi mnoho z nich bude možno bez obtíží umístit na místech, které uvolňují živly, které srdce táhne k Německu. Numerus clausus není možný a také ne proveditelný; pro emigraci nejsou příznivé podmínky, ale je třeba uvažovat, jak ji usnadnit i pro naše lidi.“ Zveřejněné provolání představenstva sociálně demokratické strany „Československému lidu!“ ze 4. října 1938 představovalo první ucelené vyjádření k hlavním problémům doby. „Za nejbližší aktuální úkoly považovalo představenstvo péči o uprchlíky, získávání důvěry ve zdatnost armády a vytváření jednoty pro republiku a česko- slovenskou demokracii. A provolání přehnaně optimisticky vyúsťovalo do frázovitého sociálnědemokratického kréda, které současné události chápalo jako etapu velikého přelomu dějin, z nichž vyjde socialismus vítězně přes všechny hrůzy nynějších i příštích dnů.“ V Piťhově článku o zaměstnancích ve druhé republice se apelovalo na národní soudržnost s heslem „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“

Vedle zpráv o nutném návratu uprchlíků do původních domovů se v sociálnědemokratickém tisku objevovaly výzvy k pomoci hraničářům či informace o německých uprchlících nebo charakteristiky pomoci starousedlíků uprchlíkům: „Vedoucím pražských uprchlických azylů se rozrostla denní pošta. Ze všech stran docházejí děkovné dopisy od těch, kteří na čas pobyli v Praze v útulku štvanců z nešťastného pohraničí. Jsou to díky, vzpomínky a znovu díky. A na každém lístku nebo v každém dopise desítky podpisů. Je to něco co těší, třebaže skutečnost není růžová. Neboť do azylů přicházejí hledat pomoc, radu a kus chleba ze dne na den noví a noví lidé na pouti, jež není žádnou příkrasou tohoto století.“

V úvodníku ing. Jaromíra Nečase „Do práce pro novou republiku“ z konce října 1938 se reflektovaly poměry výhradně českých uprchlíků, kteří měli náležet k nejvěrnějším vlastencům. Jejich ztráta by se na rozdíl od hospodářských škod nepodařila nahradit. Demokratičtí Němci a židé zůstali zcela mimo pozornost autora. „Na území naší republiky je proto nutno postarat se o existenční podmínky pro české lidi z okupovaného území, ať jde o veřejné zaměstnance, dělníky, zemědělce nebo živnostníky. Je na ně nutno pamatovat zvláště při budování nového průmyslu u nás i pracovními příležitostmi v zemědělství. Tento režim bude muset přihlížet k českým přestěhovalcům ze severu a starat se o ně… Lid bude souhlasit se vším, co pomůže českým lidem ze zabraného území. Náležejí k největším a opravdovým vlastencům… Obraťme proto k nim velkou pozornost při hospodářské obnově své republiky, věnujme jim tu velkou lásku, s níž lpí na Československé republice. Silnice a železnice můžeme kdykoliv v budoucnu postavit, hospodářské škody možno napravit. Ztráta statisíců našich znamenitých lidí ze severu nedala by se nikdy již odčinit.“ V obsáhlém článku rozebírajícím hospodářské ztráty státu Nečas požadoval další opatření, která by umožnila optaci lidem, kteří zůstali v zabraném území, jejichž počet odhadoval na 850 000. Šestiměsíční lhůta byla podle něj příliš krátká, měla být také přijata opatření pro transfer majetku drobných malých lidí. Přesídleným měla být zajištěna existence v novém státě.

Komentář, který se zabýval otázkou emigrace a uprchlíků, již hovořil o dvou skupinách utečenců: o české, která měla nezbytně ve státě zůstat vzhledem k jeho poloze v německém moři a o německé, jež měla emigrovat. Demokratičtí Němci prý po ní toužili a předpokládalo se, že kvůli svým internacionálním názorům budou v zahraničí snadno přijati. Otázka se měla vyřešit rozumnou lidskou cestou bez jakýchkoliv štvanic. „Z našeho českého stanoviska jest otázka emigrace snadněji řešitelná. Ze sudetského území máme emigraci dvojí. Živel český, ať jakýkoliv, musíme se snažit podržet, neboť početnost našeho národa bude hrát velkou roli v germánské záplavě – musíme myslit na budoucnost národa. Demokratičtí Němci většinou sami touží odejít jinam. Jejich odchod je usnadněn okolnostmi, že i v zahraničí se jich nebojí jako živlu německého. Svým chováním dokázali, že přesvědčení a světový názor kladou výše než národnost… Řešení, ale důstojně a lidsky a ne jak to chtějí některé kruhy u nás… V zájmu státu a národa bude, bude-li tato otázka řešena v klidu bez rozčilování a štvanic.“

Právo lidu se zasazovalo o zlepšení životních podmínek utečenců. Apelovalo na primátora Prahy PhDr. Petra Zenkla, aby se zasadil o zmírnění podmínek pro obsazování bytů s levnými činžemi. Vyzývalo zemský úřad k prohlášení o nedostatku bytů v Praze, čímž by mohlo dojít k jejich obsazování z úřední moci. Po vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky se objevovaly články o nutnosti existenčně zajistit 140 000 uprchlíků či o nutnosti zmírnit bídu všech utečenců. „Kdo můžete, pomozte zmírnit jejich bídu. Uvědomte si, že to jsou lidé, kteří se neprovinili ničím, než tím, že svoji vlast milovali a za ni byli ochotni zemřít.“ I v inzerci provolání k pomoci se lze setkat s výzvami ve prospěch hraničářů a uprchlíků.

Právo lidu se po Novém roce přejmenovalo na Národní práci. Ta vystoupila na obranu Čechů židů jako součásti českého národa, avšak brzy kritizovala židovskou emigraci, kterou označovala za nepohodlné živly, jejichž palčivou otázku musela vláda řešit…

Lidové noviny v komentářích nevyčleňovaly z masy uprchlíků výlučně ty československé národnosti, nýbrž hovořily neutrálně o uprchlých občanech. „Jsou zde ubytovány ženy a děti uprchlých občanů, procházejících Prahou do svých nových domovů. Správa prosí pražské občanstvo, aby nešťastným spoluobčanům věnovalo pro dospělé i pro děti odložené šatstvo, prádlo, obuv a podobné věci.“ K jinému označení, se kterým se operovalo, patřilo spojení „oběti okupace“. „Sběratelé proto apelují na pražské občanstvo, aby ze všech sil přispělo nešťastným obětem okupace a darovalo jim, co bude moci. Pomozte hraničářům tolik statečným a tak těžce zkoušeným v těchto dnech. Pomáháte tím svému státu a pomáháte tím sami sobě.“

V řadě zpráv se kladně hodnotila pomoc domácího obyvatelstva ve prospěch uprchlíků. „Práce, která se vyvíjí, aby uprchlíci nestrádali, je hodná podivu. Lidé donášejí Červenému kříži, lidumilným spolkům i přímo do poradny stále jídlo, šatstvo i nejrůznější drobnosti, které mohou zmírnit alespoň nejsmutnější chvíle těch, kteří opustili domov.“

Objevovaly se také další důkazy vstřícné pomoci starousedlíků od samotných uprchlíků. Vedoucí ubikace v Brně – Červeném kopci nešetřil chválou na poskytnuté zaopatření: „Děti se u nás ani neohřejí… Ochotné rodiny div se o ně nepoperou… Máme se tu dobře. Jeden má strach, aby nás tu příliš nehýčkali. Představte si, denně tu máme padesát, šedesát návštěv a v neděli jich tu bylo dokonce osmnáct set. A nikdo, ovšem, nepřijde s prázdnou…Mnozí se neměli nikdy tak dobře jako teď. Ti dobří lidé pamatují na všechno. I prádlo dostaneme, šaty, boty. A po obědě si můžeme přečíst noviny.

V úvodníku „První práce“ se k otázce uprchlíků dostal též Karel Čapek, který emigraci z pohraničí nijak národnostně nedělil. Chápal ji jako jeden celek, kterému je nutné všestranně pomoci. „Něco se musí stát pro novou vlnu emigrace. Musí se najít přístřeší, práce, okamžitá pomoc hmotná i zdravotní. Jde a půjde o velké desetitisíce lidí; každý z nich je úkol, a složitý úkol. Jde a půjde o to uchovat, přestěhovat nebo přebudovat pracovní možnosti pro statisíce rukou. Vybízel dále k drobné práci, tedy hlavně něco dělat, aby pohroma nebyla ještě větší.

V článku „Kam s uprchlíky-cizinci?“ se rozebírala otázka přijetí uprchlíků-emigrantů z nacistického Německa a k němu připojeného Rakouska Velkou Británií, přičemž se konstatovalo, že ostrovní monarchie přijme jen několik set lidí. O uprchlících, kteří pozbyli či ještě drželi československé občanství, se mělo jednat mezi Německem a Československem. V tomto bodě citovaly noviny pouze agenturní zprávu ČTK.

Lidové noviny na rozdíl od některých jiných deníků bohatě informovaly o pomocných akcích. Ve výzvách ku pomoci většinou nečinily národnostní rozdíly. Neplatilo to ve všech případech. „Moravská divize Červeného kříže vyzývá všechny spolky Červeného kříže, aby poskytly těmto postiženým pomoc všude, kudy projíždějí, a především tam, kam se uprchlíci se svými rodinami zatímně uchýlili. Spolky se musí dohodnout s nádražními úřady o poskytování občerstvení a první pomoci.“

V adventním čase se provolání ke štědrosti rozmnožila. Lidové noviny otiskly reakci na dopis Miss D. Warrinerové, který byl otištěn v listě Daily Telegraph ve Velké Británii. Psaní nepřesně popisovalo zaopatření německých uprchlíků v Československu. „Naopak s německými a českými uprchlíky se jedná naprosto stejně a potraviny, obleky, palivo atd. se mezi ně rozdělují spravedlivě.“

Národně-sociální tisk představovaly deníky: České Slovo, Večerní České Slovo a A–Zet. Již 1. října 1938 informovalo VČS o usnesení výborů železničářských organizací týkající se osob, které měly opustit dosavadní působiště v odstoupeném území. Proklamovala se vůle postarat se o ně a jejich rodinné příslušníky. „Ti, kteří musejí opustit svá dosavadní působiště, nechť tak učiní v naprostém klidu a nechť se hlásí ihned ve svých nových bydlištích u funkcionářů svých organizací. Bude o ně a jejich rodinné příslušníky postaráno.“

V článku rozebírajícím problémy státní správy v nových podmínkách se vyjádřilo přesvědčení o povinnosti státu postarat se o evakuované státní zaměstnance. „Musí být vůdčí zásadou, že stát se musí postarati o všechny své zaměstnance, kteří mu věrně sloužili v exponovaném území a setrvali na svých místech do posledního okamžiku.“

Jednoznačné přesvědčení o závazku státu ke svým pracovníkům neplatilo již v pohledu tohoto listu k uprchlíkům. V souvislosti s uvažovaným plebiscitem a návratem běženců se objevily výtky a tlak vůči bohatým židovským uprchlíkům, kteří se nevrátili do svých domovů a díky svému finančnímu zajištění pobývali v hotelích či pronájmech. „Úřední výzvy k návratu uposlechli hraničáři, kteří se uchýlili do vnitrozemí ihned a ochotně. Němečtí uprchlíci se zdráhají a na mnoha místech bylo potřeba úředního nátlaku, aby byli dopraveni ke svým soukmenovcům. Zůstali však ti lépe situovaní (němečtí uprchlíci v Českých Budějovicích – pozn. J. B.), kteří si mohou zaplatit pobyt v hotelu nebo v soukromí a kteří již dnes naplňují svými dětmi německé školy a vytvářejí tak nové nebezpečí pro kraj. Obyvatelstvo je tím znepokojeno a žádá velmi naléhavě, aby i pro ty bohaté jednotlivce platilo to, co pro ty chudé a pro Čechy: aby byli donuceni k návratu. Ve stejném vydání se potom v souvislosti se snahou jedné německé firmy přestěhovat se z okupovaného území do Prahy vyskytl požadavek nutnost péče výlučně o české obyvatele. Nový stát se měl stát domovem výhradně slovanských národností – Čechů, Slováků, Karpatorusů. Mělo tak dojít k eliminaci nových národnostních problémů. „Máme tu dost schopných lidí, jež nebude snadno umístiti pro nával evakuovaných. O ty české lidi se musíme starat především. A dokonce už nestrpíme, aby němčící živel, o který Němci nestojí, vytlačoval z míst naše české lidi.- Nový československý stát musí být státem Čechů, Slováků a Podkarpatorusů. Nebudeme si vytvářet nový národnostní problém.“

Mezitím Česko Slovo informovalo o péči o uprchlíky a vyzývalo k poskytnutí zaopatření uprchlíkům všech národností. Péče o uprchlíky měla rozšiřovat smysl pro povinnost především u mladých dívek. „Skautky, než jdou ve venkovských městech na noční hlídky, stříhají kaliko na obvazy a připravují lékárny. U studentek zmizely rázem starosti o všechno malicherné – jako ostatně u všech členů národa – a nastoupilo vědomí povinnosti a smysl pro ni. Dárců krve se denně hlásí několik set. Číslo, které bylo nedávno hlášeno, bylo již překročeno.

Jako některé jiné listy otisklo ČS agenturní výzvu o zabezpečení něvských i německých uprchlíků. Pomoc byla považována za přechodnou do rozhraničení plebiscitního území. „Uprchlíci, čeští i němečtí, kteří jsou přechodně ubytováni v některých českých obcích, potřebují naši pomoc.. Jde jen o několik týdnů. Vláda se postará, aby repatriace byla učiněna ihned, jakmile bude rozhraničeno území obsazené a plebiscitní. Všechny úřady a korporace se žádají, aby při péči o uprchlíky trpělivě a nestranně pomáhaly.

Osoby, které byly ohroženy na životě, se do pohraničí ke splnění plebiscitní povinnosti nemusely vracet. V souvislosti s návraty utečenců, byly otiskovány zprávy o nutnosti vykázání bohatých židovských uprchlíků. Vnitrozemí státu mělo být uvolněno výhradně pro český živel. „Nemůžeme si nechat zaplavit vnitrozemí a naše obce živlem nám cizím, když potřebujeme místa pro své vlastní lidi.“ Upozorňuje bohaté židovské uprchlíky, aby se vrátili zpět do svých domovů a následovali příkladu drobných německých a českých obyvatel, , kteří již tak učinili. Jako palčivý problém označoval A-Zet osud hraničářů, přičemž konstatoval: “Bezpodmínečně musíme českým uprchlíkům zajistit, aby zůstali živí a zdraví.“ Další vývoj existence německých antifašistů a židů zůstal mimo interes článku.

V komentáři k opatřením vlády proti zakládání nových živností se vyjadřovaly myšlenky o ochraně podnikání pro české obyvatele před přílivem obyvatelstva z odstoupeného území. „Jde o to, aby příslušníci, aby příslušníci těchto stavů byli ochráněni před přílivem přistěhovalců z okupovaných území a aby byla ochráněna pracovní příležitost pro české lidi nejen v zaměstnaneckých oborech, ale i v živnostech a svobodných povoláních.“

A-Zet rozvíjel o pár dní později dřívější myšlenky, které vyústily v požadavek upřednostňování „vlastního před cizím“ v otázce „lidí bez domova“. Pokud by došlo k přílivu židů z pohraničí, mohlo by to vyvolat antisemitské hnutí. Péče o uprchlíky jiné národnosti měla být povinností Anglie a Francie, kvůli jejich podílu na podzimních událostech. Pokud by se tak nestalo, došlo by metaforicky formulováno „k přeplnění jedné lodi a jejímu potopení“. „Abychom mohli zachránit Čechy a Slováky z bývalého pohraničí, nemůžeme zachraňovat Němce, Maďary a židy… Češi a Slováci budou mít možnost optovat. Budeme muset udělat vše, co je v lidské možnosti, a překonat vše, co překáží, abychom jim umožnili přestěhování do vlasti. To v prvé řadě znamená dát jim možnost obživy v našem státě… Budeme zachraňovat své nebo cizí? Ale stát nesmí být přelidněn. Výměna opcí stačit nebude. Proto je nutné soustředit se jen na naše uprchlíky. Mohli bychom se ubránit vlně antisemitismu, kdyby nastal příliv židů z okupovaných krajů? Naši lidé by neměli obživu, dostali by ji lidé z Německa… Není jiné cesty pro nás. Abychom zachránili na svou loď své vlastní – Čechy a Slováky – nemůžeme na ni zachraňovat jiné, protože přeplněná loď by se potopila se všemi. Nikdo nám za to nemůže vytýkat nedostatek lidskosti. Nejméně Anglie a Francie, které to všechno způsobily a jejich vlády převzaly tím odpovědnost za nešťastné oběti.“

V jemnější stylizaci se otázkou německých a židovských uprchlíků zaobíralo také České Slovo v komentáři Antonína Houdka, který viděl řešení problému ve zvýšení vystěhovaleckých kvót za mezinárodní účasti. „Je tu především otázka uprchlíků německých a židovských, která musí být řešena za mezinárodní součinnosti a pomoci, ale je tu do budoucnosti naléhavá nezbytnost, aby lidé z našeho státu mohli hledat existenci i mimo hranice našeho státu. Nutnost změny vystěhovaleckých kvót.“

Nechyběly různé informace o pomoci a charakteristice zaopatření českým utečencům. Po vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky se objevily i výzvy pro pomoc uprchlíkům všech národností. Hesla a výzvy užívaly podobných sloganů jako v jiných periodicích.

A–Zet se vyslovoval proti usazování emigrace v českých městech a současně si nepřál, aby došlo k vystěhovávání příslušníků vlastního národa. V prosinci 1938 se objevila zpráva o nových úkolech vlády. Další zpráva konstatovala, že v této otázce bylo nutno rychle jednat a doplňovala konstatováním: „Všichni musíme pomáhat.“

Ing. Eustach Mölzer se v komentáři „Postavme město pro uprchlíky“ vyslovil pro vybudování úplně nového města pro utečence, které by bylo zbudováno podle nejmodernějších standardů.

Podle něj republika stála před dvěma velkými úkoly, a to v jakém rozsahu zřídit nová průmyslová odvětví, která byla ztracena. S tím souvisela nezbytnost vyhledání vhodných míst, která by připadala v úvahu pro stavbu příbytků dělnictva a živnostnictva. Druhý úkol viděl ve vybudování nového města pro uprchlíky podle nejmodernějších požadavků. Za nejlepší příklad považoval švédský Stockholm, kde se v širší míře stavěly rodinné domy, které se splácely postupně umořováním jakési hypotéky.

Večer vystupoval rovněž proti uprchlíkům jiné než československé národnosti a emigraci. Obě skupiny měly z republiky odejít. Úřady měly počínat v tomto směru s veškerou přísností. Nová republika měla být pouze národním státem. „Situace je krajně vážná, v lidu se zmáhá silný odpor proti emigraci. Vláda nechť učiní všechna opatření k odstranění židovské emigrace, kterou národ nesnese. Chceme, aby nový stát byl národní, očištěný od všech cizích elementů. Revize živností svobodných povolání a povolení k nim, soustředění do táborů před vy- stěhováním.“ Židovskou německou emigraci spojoval s prosazováním německého vlivu. „Víme dobře, na čí straně by všichni cizí židé stáli, kdyby v Hitlerově programu nebyl antisemitismus.“ Dalším typickým znakem emigrace měla být lstivost. „Emigrace dělá kšeftíčky a český člověk je odkázán na lopatu a krumpáč.“ Prezentoval se rovněž jako ochránce národní kultury. „Není to naše vina, ale nedáme si svůj domov zamořit. Poslechněte nařízení našich úřadů a odejděte. Nejste nám vítáni.“ Večer rozvíjel soustavnou protižidovskou kampaň a zabýval se zastoupením židů v jednotlivých povoláních (soustředil se především na advokáty a lékaře). Mladá generace údajně nemohla najít uplatnění kvůli většímu zastoupení židů v těchto profesích, než odpovídalo jejich procentnímu zastoupení v obyvatelstvu. „Jest přece nemyslitelno, jak tvrdí odborníci, aby na území našeho státu trvale provozovalo lékařskou praksi 1400 lékařů cizinců z Německa, Maďarska, Polska a dokonce Besarábie.“ I na konci roku pokračoval v národní rétorice. „Kdo není Čech, nemá mezi námi místa.“ V lednu 1939 začal Večer respektovat vládní linii v židovské otázce a svůj tón očividně mírnil. Rudolf Halík se tak začal zastávat Čechů židů a vyslovoval se pro to, aby byl činěn rozdíl mezi nimi a ostatními židy. „Má být činěn rozdíl mezi těmi, kteří neprovokují, a těmi, kteří ač česky rozumějí, nehovoří jinak než po německu a nezaměstnávají jiné lidi než židy vysloveně němčící.“ Halík považoval pomoc českým uprchlíkům za zkoušku z vlastenectví. Po lednové návštěvě Chvalkovského v Berlíně akcentoval opětovně důraznější antisemitismus.

Podle českožidovského týdeníku Rozvoj měla být prchlíkům označovaným za „bezejmenné mučedníky“ a „vykupitele míru“ poskytnuta pomoc bez jakéhokoliv rozdílu. Kurt Heller se obdobně vyslovil pro a do jisté míry i zadostiučinění pro pisatele těchto řádků.“

Chajim Hoffmann ironicky reagoval na Hellerův text v židovských zprávách (sionistickém týdeníku). Všichni uprchlíci měli najít své místo na půdě republiky. Odmítl tezi o hrozícím přelidnění. „Prohlédněme si čísla: optovati pro Československo chce několik tisíc německých demokratů […] a několik tisíc osob židovského vyznání, které se r. 1930 hlásily k národnosti židovské nebo československé nebo německé. Oproti tomu žije v zabraném území asi milion Čechů a z nich nikomu nezabrání ani Svaz Čechů židů, aby neusiloval o návrat do své vlasti.“ Komentář z dalšího čísla uvádí, že čeští židé měli sledovat egoisticky jen své zájmy a na „sionisty a německé židy posílají veřejnost, aby je vyhazovala přes palubu společné lodi do bouře.“ Židovské zprávy odmítly nařízení o přezkoumání státního občanství. Toto rozhodnutí mělo likvidovat emigraci a bylo namířeno především proti židům.

Neopomenutelným faktorem, který ovlivňoval podobu pomnichovského tisku, byla cenzura. Úředníci tiskové dozorčí služby měli při vykonávání předběžné tiskové přehlídky dbát na to, aby nebyly propouštěny „zřejmě nepravdivé a tendenční“ zprávy týkající se uprchlíků a emigrace (o jednostrannosti péče, zprávy o nedostatcích nebo nepřístojnostech v uprchlických táborech či informace, které by mátly veřejnost nebo by mohly ohrozit prestiž státu). Mimoto měly být potlačovány všechny zprávy podněcující k nenávisti, zášti, mstě nebo násilnostem vůči židům. Od ledna 1939 měly být uveřejňovány zprávy o nevyjasněné situaci rakouských a říšskoněmeckých emigrantů. Tyto pokyny byly dodržovány s různou intenzitou a důrazem, o čemž svědčí kvantita negativních zpráv vůči židům a emigraci.

Po přijetí mnichovského diktátu se postoj tisku k uprchlíkům rozvinul a diferencoval. Přestali být chápáni jako jeden proud – jedna masa. Přístup tisku k přijímání uprchlíků se začal odvíjet od jejich národnosti, přestože převážná většina z nich měla československou státní příslušnost. Byli mezi nimi také emigranti z nacistického Německa, kteří žili v německém prostředí českého pohraničí. V otázce vztahu k českým uprchlíkům panovala jednoznačná shoda sledovaného tisku o nezbytnosti pomoci a přijetí těchto lidí. Byla chápána jako národní povinnost všech občanů republiky! V otázce přijetí demokratických Němců a židů se stanovisko lišilo podle linie určitého listu. Tento rys se někdy vyvíjel a měnil.

Ve sledovaném českém tisku lze vysledovat určité stereotypy. Pomoc českým a slovenským uprchlíkům byla chápána jako národní povinnost, kterou měl každý splnit, neboť hraničáři „drželi“ českou věc ve smíšeném území. Zaopatření hraničářům mělo být i splacením dluhu těmto lidem. Demokratičtí Němci a židé neměli mít podle určité části tisku místo uvnitř státu, protože by mohli mít národnostní požadavky. Argumentace se opírala o různé domněnky. Ochuzený stát by nemusel všechny uprchlíky zvládnout uživit a přednost v tomto ohledu by měli mít Češi. Zabírali by pracovní místa vyhnaným českým lidem z pohrničí, a pokud by ještě otevřeli živnosti ve vnitrozemí, mohli by likvidovat i starousedlíky. Nová republika byla proponována jako stát slovanských národností. Proto je měla čekat emigrace a vůbec starosti o tyto lidi měly být přeneseny na bedra Anglie a Francie.

Ve sledovaném německém tisku bylo kritizováno opomíjení zásluh demokratických Němců v boji za republiku a vyhošťování uprchlíků. Pomoc měli obdržet všichni uprchlíci bez rozdílu národnosti, pokud nemohli být zařazeni do pracovního procesu, měli za slušných podmínek emigrovat. Sionisté požadovali usazení uprchlíků z pohraničí trvale na území republiky. Čeští židovští asimilanti požadovali pro své druhy domovské právo v republice, ostatní židovští uprchlíci měli odejít do emigrace z hospodářských důvodů.

Sociální a zdravotní péče o uprchlíky

Jednotlivé aspekty úředně organizované péče o uprchlíky

Příjezd uprchlíků a stěhování bytového zařízení

Vlny uprchlíků se zpočátku zastavovaly v okresech, které se staly pohraničními v důsledku úpravy hranic, nebo směřovaly do hlavních měst obou zemí. Největší příliv utečenců byl zaznamenán ze severozápadních Čech. Zachycoval se ponejvíce v politických okresech: Louny, Roudnice nad Labem, Turnov, Semily, Plzeň, Slaný, Rakovník a České Budějovice. Na Moravě se uprchlíci soustřeďovali hlavně na Ostravsku, Frýdecku, Místecku a Přerovsku. Některá vnitrozemská města patřila k tzv. přestupním stanicím, z nichž uprchlíci brzy pokračovali dále do Prahy či Brna, kde očekávali více možností a lepší zaopatření. Někteří hledali pomoc u příbuzných. Často vyjeli bez cíle a přijeli doslovně až tam, kam je přivezl vlak. Docházelo k rozdělení rodin, které se s obtížemi zcelovaly.

Ostatně železnice byla nejčastějším dopravním prostředkem přesunu. Odjezd z domova probíhal různě – dramaticky, ale i s rozmyslem.

Dcera politicky exponovaného železničáře zachytila především svoji vzpomínku na rozdělení rodiny. „A tak mu matka narovnala do kufru a balíku, co mohla, jednalo se zejména o ošacení, peřiny, jen to nejnutnější. Otec to pak naházel do vagónu, sám se pak do něj nějak narval a odejel k bratru Františkovi.“ Sama s matkou využila pomoci příbuzných a odjely z Podmokel osobním vozem. „Já jsem zde s maminkou zůstala a čekala, až pro nás přijede strýc s autem. Do toho auta Aero 30 se všechno do malého zavazadlového prostoru nevešlo; i tak se zbytek přikurtoval přes karoserii včetně těch našich necek, co tedy šlo. Když jsme odtud odjížděli, seděla jsem mamince na klíně.“ Někde utečenci naložili povozy a vozíky s peřinami a pár věcmi a pěšky se vydali do okleštěného státu. Jejich zavazadla často přijela až za několik dní. Využívalo se také vozidel ustupující armády.

Ti, co v pohraničí zanechali bytové zařízení, museli složitou cestou zajišťovat přesun do republiky. Odsunout vybavení potřebovaly i různé instituce a školy. Některá vnitrozemská města vyřizovala kladně žádosti o vyslání dodávek k přesunu školního zařízení z okupovaného pohraničí.

Po uklidnění situace byl vytvořen zvláštní systém slev a výhod na jízdném po železnici pro cestování osob – migrantů (uprchlíků i státních zaměstnanců). Uprchlíci žádali okresní úřady o přidělení těchto výhod, přičemž museli uvádět i důvody cesty. Žádost putovala na policejní ředitelství v kraji a to pak vydalo uprchlíkovi příslušnou jízdenku. Pomoc byla aplikována z těchto důvodů: cesta do nouzových ubikací, cesta do obce, kde měl domovské právo, cesta do zaměstnání, příp. pracovního tábora, cesta do nemocnice, porodnice. Uprchlík si potom mohl s sebou vzít i zavazadla do určité hmotnosti (nejčastěji do 300 kg). Podle výnosu ministerstva vnitra z 24. října 1938 o stěhování svršků, kterému předcházelo nařízení o soupisu bytového zařízení v obsazeném území, bylo možné bez cla a dávek stěhovat svršky a převážet potraviny, nápoje a spotřební věcí (vše bylo nutné prokázat účty, či nákladovými listy).

Vlastní stěhování nábytku přes hranice do Československa řešila listopadová dohoda s Německem o přestěhování bytového zařízení. Žadatel o přestěhování nábytku měl odeslat příslušný formulář dvojmo na okresní úřad, v jehož obvodu se bytové zařízení nalézalo. Ten, když vyslovil se stěhováním souhlas, poslal zpět jeden formulář s povolením pro přestěhování nábytku a druhý putoval na obecní úřad v místě dřívějšího bydliště. K přestěhování nábytku mohlo dojít jen v případě, pokud měl jeho majitel uhrazeny všechny daně a veřejné dávky (elektřinu, vodné, stočné), nájemné, účty apod. Říšské ministerstvo vnitra učinilo prohlášení, že provedlo opatření, aby bylo zastaveno zabavování, odvážení a prodávání dražbou nábytku uprchlíků pro neplacení činže, až do definitivního vyřešení těchto otázek.

Samotné stěhování nábytku bylo složité a mohlo dojít z různých důvodů k jeho poškození, což dokládají slova pamětníka: „Přestože teta a sestra tvrdily, že nábytek byl řádně naložen a zajištěn naprosto nepoškozený. Došel s utrhanými zámky, kováním a i jinak surově poškozen, snad cestou, že šlo o český nábytek anebo na celnici, na hranici, to nevíme. Rodiče byli velmi zdrceni, matka plakala, kdo může takto jednat.“ Často se nakládalo ve spěchu a nebylo možno nábytek nějak zvlášť chránit. Jiní měli štěstí, že nedošlo k jeho poškození. Nutnost nákupu nového zařízení tak mohla zhoršit i jinak napjatou finanční situaci. O hromadné přestěhování usilovala též Státní akce stěhovací, která vznikla usnesením ministerské rady z 21. prosince 1938.

Původně byla určena k přestěhování bytových zařízení a svršků státních zaměstnanců a učitelů z území obsazených Německem a Polskem. Přičemž byla soustředěna ve zvláštním oddělení IV/5 ministerstva dopravy, zkráceně nazývaném STAS. Měla nahradit individuální stěhování a docílit jak urychlení stěhování, tak i úspor na stěhovacích výlohách. Využití našla i u stěhování státních zaměstnanců vracejících se ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Za zvláštních podmínek se jí mohli zúčastnit i jiné zaměstnanecké kategorie a soukromníci, kteří přeložili své bydliště do země České nebo Moravskoslezské. Pro státní akci stěhovací platily výhodnější tarifní, železniční a stěhovací poplatky, které zálohově hradilo ministerstvo dopravy a později je zúčtovalo příslušným resortům státní správy.

Vraťme se nyní k uprchlíkům, kteří dojeli do svého vytyčeného nebo přechodného cíle. Vystupovali na nádraží z vlaků, které je dovezly i v pozdních nočních hodinách. Jen Prahou projelo několik set transportů. „Jen v době 10 dnů od 20. do 30. září prošlo Prahou na 25 tisíc přistěhovalců.“ Proto musela být na nádražích stejně tak i v Ústředním sociálním úřadě hl. města Prahy zřízena permanentní denní i noční služba.

Více než polovina uprchlíků potřebovala po svém příjezdu do vnitrozemí sociální pomoc. Těm, kteří neměli vůbec nic, bylo nutné poskytnout vše od oblečení, obuvi, stravy až po ubytování. Na stanicích jim pomáhali samaritáni, obecní zaměstnanci a četníci. Pracovnice Červeného kříže a lékaři prováděli „zdravotnický filtr“ a ošetřovali zraněné. Snažili se tak zabránit možnému rozšíření nakažlivých a infekčních ne- mocí. Získávali i základní evidenci zdravotního stavu uprchlíků. Četníci je pak odváděli do ubytoven či k starousedlíkům, často i přes celé město a několik kilometrů. Zapojili se rovněž obecní zaměstnanci a pomáhali stěhovat svršky z nádraží do místností, kde měli být utečenci ubytováni. Strážníci umísťovali příchozí vojsko a důstojníky. Sociálně charitativní péči připadlo tehdy na 90 000 osob s většími či menšími problémy.

Přechodné ubytování

Už v osudných zářijových dnech se vykonala ve městech Čech a Moravy opatření pro případ války a možnému příchodu rodin s dětmi. Zprvu se vysledovaly místnosti a prostory pro případné příchozí obyvatele.

Města a obce měla zvážit výstavbu uprchlického tábora. Obce vyzvaly k účasti a pomoci místní obyvatelstvo, a to jednak k materiálním darům, jednak i k samotnému ubytování migrantů. Původně vytipované hromadné ubytovny pro evakuované nebyly nakonec užity ve válečné situaci, ale v časech mírových.

V Praze bylo zřízeno několik ubytoven (táborů), některé jako provizorní, které se vzápětí zrušily, neboť podle vydaných nařízení byli utečenci i demobilizovaní vojíni v nejkratší době transportováni ven z Prahy. Pouze za účelem soustředění osob k těmto transportům měl Ústřední sociální úřad města Prahy k dispozici určitý počet místností, a to: noclehárnu ve Vysočanech č. p. 501 pro 500 osob, Studentský domov v Praze VII. Strojnická č. 13 pro 300 osob, Lidový dům v Praze VII., Veletržní ul. č. 3 pro 300 osob, Tělocvičnu D. T. J. v Praze XI., Kuplířova č. 3 pro 300 osob, Tělocvičnu D. T. J. v Praze XI., Pražačku pro 100 osob, v Karlíně, Sokolovnu ve Vinohradské ulici pro 80 osob, Sokolovnu v Praze II., Kateřinská ul. pro 80 osob, Baxovu domovinu v Praze XII.19 Grebovku pro 300 osob, bývalou Turnhalle v Praze II., Lützovova č. 38 pro 220 osob, v téže ulici Studentský do- mov pro 120 osob, v Praze I., Týnská č. 15 pro 200 osob, Dům prázd- ninové péče v Praze XVI., Santošská ul., v Praze XVI., Jablonského ul. pro 60 osob, Lidové domy v Praze XI., Roháčova ul., na Pankráci, Třebízského ul., v Hrdlořezích, Vysočanech, Košířích dohromady pro 1000 osob. Celkem bylo v těchto ubikacích místo pro 3560 lidí. Pro sudetoněmecké uprchlíky vznikly speciální tábory, které se na konci října nacházely v Plzni, Rakovníku, Berouně, Lounech, Velvarech, Mladé Boleslavi, Nové Pace, Jílovém u Prahy. Uprchlíci jednotlivých národností tak byli pokud možno soustřeďováni pohromadě. Němečtí komunisté a sociální demokraté byli ubytováni společně i zvlášť.

V Praze i v ostatních městech a obcích se jednalo o budovy s většími sály. Zpráva o revizi uprchlických táborů, v nichž bylo soustředěno v Čechách k 20. říjnu 1938 2093 osob, na Moravě o den později se jednalo o 5015 osob, uváděla, že uprchlíci byli ubytováni různě: 1) v sálech hostinců (Kladno, Dubí, Humpolec, Kralupy, Buštěhrad), 2) v sokolovnách, dělnických domech (Ledeč n. Sázavou, Světlá nad Sázavou),

3) v místnostech zámků, jež byly zabrány (Červený Hrádek u Kolína),

4) v pavilonech letních táborů (Jabkenice, Pacov), 5) v deputátních bytech, jakožto zemědělští dělníci (Tochovice), 6) terezínské Malé pevnosti. Z 50 % se spalo na slámě (i té bylo někdy nedostatečné množství.) Někde si slámu ohradili pryčnami. Jinde byla sláma potažena v celku plachtou přibitou k podlaze (nešla tak větrat). V některých místnostech se spalo na slamnících, jejichž část uprchlíci ve dne srovnali, aby získali volné místo. Jen ve 3 táborech byly k dispozici postele. Téměř všude chyběly deky. Pokud byli uprchlíci ubytováni v silech, trpěli zpravidla zimou, neboť místnosti byly buď příliš vysoké, anebo nebyly opatřeny kamny. Nedostávalo se teplého oblečení a odpovídajícího spodního prádla. O to horší bylo, že téměř všude se tábory potýkaly s nedostatkem uhlí. Někde si uprchlíci přitápěli nasbíranými šiškami. O něco lepší situace panovala v letních táborech, kde ubytovaní utečenci měli k dispozici: slamníky s dekami, kuchyně, umyvárny, záchody apod. Na druhou stranu těmto kempům chybělo vytápění, proto nebyly vhodné pro ubytování v zimním období. K bydlení posloužily po jistou dobu také vozy Československých státních drah. S ohledem na nedostatek místností žili muži, ženy a děti pohromadě. Některé z dětí musely být kvůli špatnému zdravotnímu stavu umístěny do různých ozdravoven. Postupem času, jak uprchlíci fluktuovali, docházelo k přesunům zbylých uprchlíků do zařízení, jež potom získala trvalý ubytovací charakter. Zde došlo k určitým vnitřním úpravám pro trvalejší ubytování. V lednu 1939 tak zakročil Ústav pro péči o uprchlíky u okresních úřadů, aby odstranily závady zjištěné při obhlídkách hromadných ubytoven (špatné osvětlení, nedostatečné vytápění, nečistota, nedostatečná strava, zdravotní dozor apod.) V jedné z ubytoven na Kralupsku došlo k instalování stěn, resp. oddělení částí sálu, ve které se uprchlíci mohli mýt a převlékat.

Náklad na vybavení hromadných ubytoven potřebnými věcmi (slamníky, pokrývkami, vědry, umývadly, jídelními příbory aj.) a na ošacení uprchlíků hradil pomocný výbor fondu londýnského starosty. Okresní úřady za součinnosti okresních pomocných výborů zjišťovaly potřebu a oznamovaly ji, pokud šlo o zařízení ubytoven, Československému červenému kříži, pokud se jednalo o ošacení, přímo pomocnému výboru londýnského starosty. Potřebu později přezkoumával Ústav pro péči o uprchlíky. Na zařízení hromadných ubytoven z prostředků fondu londýnského starosty byla vydána do začátku února 1939 částka 668 000 Kč a samotný fond byl požádán o povolení dalšího úvěru 250 000 Kč k témuž účelu.

Způsob bydlení a organizace pořádku v ubytovnách byly zpočátku ponechány iniciativě okresních úřadů. Bylo však shledáno, že bylo nutné z úsporných důvodů (hospodaření v ubytovnách) a bezpečnostních příčin (pořádek a kázeň v ubytovnách) organizovat hospodářství jednotně a zavést v každé ubytovně domácí řády podle jednotného vzoru. Úředníci Ústavu pro péči o uprchlíky, kteří měli zkušenosti s ústavním hospodařením (bývalý správce státního dětského domova v Mukačevě a dlouholetý revizor ústavů), vypracovali jednotné pokyny pro hospodaření a jídelní lístky. Využili přitom zkušeností vojenské správy a pokynů Státního zdravotního ústavu. Připravil se jednotný domácí řád pro hromadné ubytovny. Podle něj museli uprchlíci na sebe pracovat, tj. prát, spravovat, uklízet, ale měli i právo si zřídit vlastní samosprávu. Ubytovny měly mít náležité vybavení: slamníky, deky, umyvadla, dětské vaničky, kamna, otop. Nesměly být přeplňovány, jejich součástí měla být místnost na praní, umývárna či izolační místnost. Tato kritéria nebyla vzhledem k hektickým podzimním dnům úplně dodržována. Ubytovny měly být pod stálým dozorem lékaře, což mělo bránit vzniku epidemií. Navíc podle nařízení ministerstva sociální péče z 9. 11. 1938 byli uprchlíci povinně očkováni proti neštovicím, tyfu a záškrtu. Kolektivní bydlení mělo důležitý vliv i z psychologického hlediska, neboť postiženým pomáhalo překonat nejhorší chvíle deprese a nejtěžších ztrát. Ústav pro péči o uprchlíky rozjel poptávkou službu s cílem zjistit možnosti pro další ubytování uprchlíků. Při jejich přemísťování totiž musel brát zřetel na to, aby v okrese bylo zabezpečeno slušné hromadné ubytování. Při tom se však setkával s velkými obtížemi, protože byl nedostatek vhodných místností. Aby byly zabezpečeny další ubytovny jednak i za tím účelem, aby bylo ulehčeno přeplněným okresům, jednak proto, aby byly nějaké ubytovny též k dispozici pro další příliv uprchlíků, vyžádal si zprávy okresních úřadů o tom, zda byly v okrese vhodné objekty pro zimní ubytování. Většinou obdržel záporné odpovědi. Objekty, o nichž se Ústav dozvěděl touto cestou nebo z jiných soukromých

zpráv, se snažil získat buď za nájemné, nebo zdarma.

Postupem času byly aktivovány další hromadné ubytovny – na konci roku v Hulíně, Jindřichově Hradci a Terezíně, celkem pro 1054 osob, zařizovalo se dále 9 ubikací a vyjednávalo se o 5 ubikacích. Dokončením ubikací se mělo ulehčit zvláště přeplněným okresům, jako byl Slaný a Roudnice. Později se vyjednávalo mimo jiné o použití různých zámků (Polná, Budislav u Tábora, Mezimostí u Týna nad Vltavou, Mšec u Slaného, Dřínov u Kroměříže), 6 průmyslových objektů, 2 ozdravoven, 2 obytných domů a 24 hostinských (divadelních) sálů. Celkem se jednalo o 40 objektů pro cca 2820 osob. Na začátku roku vzniklo v Moravské Ostravě 6 nových ubytoven, upravila se ubytovna v „Anenském mlýně“ v Poplzí u Libochovic a přemístilo se do ní 143 uprchlíků z roudnického okresu. Vybavení inventářem bylo disponováno pro zámek Osečany (okres Sedlčany – ubytovna pro 150 osob) a pro zámeček Bzí (okres Týn nad Vlt. – pro 100 osob). Došlo k vybavení 3 nových ubytoven v Lohenicích, okr. Přelouč pro 90 osob.

Situace v ubikacích se zlepšovala až ke konci roku a začátkem nového. Jak uvádí lednová situační relace, obecně stav táborů byl dobrý. Komplikovanější situaci zaznamenala v okresech, kde přebýval větší počet německých uprchlíků, neboť ve vztahu k Němcům panovala nedůvěra. Obdobně uváděla březnová zpráva YMCY, že se hromadné ubytovny postupně po všech stránkách zlepšovaly a opravovaly. Vedle toho také kritizovala ubytovávání v hostincích, které mělo svádět k opilství.

Důležitá byla listopadová dohoda mezi Výborem fondu londýnského starosty a Výborem pro pomoc uprchlíkům o rozdělení péče. Na základě úmluvy se komitét londýnského starosty staral o přímou péči v hromadných ubytovnách (jak bylo již uvedeno, byli zde soustředěni ve velké míře němečtí uprchlíci), zatímco Výbor pro pomoc uprchlíkům se soustředil na individuální pomoc (českoslovenští uprchlíci rozptýlení po domech). Komitét londýnského starosty se také rozhodl provádět svoji akci samostatně.

Při shrnutí situace v hromadných ubytovnách můžeme uvést, že v nich bydlela jen hrstka uprchlíků. Z 126 753 utečenců v Čechách a Moravě zaznamenaných k 26. listopadu 1938 žilo v hromadných ubikacích jen 8461 (v zemi České 3223 a v zemi Moravskoslezské 5238). Jednotlivě bylo ubytováno 118 328 běženců (v zemi České 77 695 a na Moravě a ve Slezsku 40 623). V tomto vyjádření chybí státní zaměstnanci. Podle kartotéky ministerstva sociální a zdravotní správy se v 159 hromadných ubytovnách umístilo 10 154 „lidí bez domova“ (v Čechách v 92 ubytovnách 5851 uprchlíků, na Moravě v 67 ubytovnách 4303 utečenců). Rozdíl mezi údaji z uvedených resortů vyplýval z odlišného výkladu pojmu „hromadná ubytovna“. Ministerstvo vnitra tím způsobem označovalo výlučně ubikace s velkým počtem uprchlíků. Heumos na základě britských pramenů uvádí, že v hromadných ubytovnách byla soustředěna třetina uprchlíků, zatímco dvě třetiny žily u příbuzných, přátel a ve volných bytech. S tímto údajem nelze na základě uvedených údajů sou- hlasit.

K migrující složce obyvatelstva patřila také armáda. K přechodnému ubytování jednotlivých vojenských složek byly využívány školy, sokolovny, ale také tovární objekty. Pro důstojníky vytipovali četníci některé volné byty. Příchod branné moci vyvolával také snahy vnitrozemských měst po jejím trvalém umístění v dotyčných lokalitách. „Náš postup vůči vojsku nesmí mít chyb,“ říkal jeden ze starostů. Dále s tím byla spjata konkrétní činnost v oblasti plánování výstavby budov pro tyto útvary.

Mnozí vnitrozemští obyvatelé poskytli přístřeší uprchlíkům, důstojníkům i obyčejným vojákům. Už podle říjnové zprávy o revizi táborů byli všichni nebo většina utečenců ubytována soukromě v rodinách a u příbuzných. Jednalo se převážně o osoby české národnosti. Menší touhu projevovali vnitrozemci při ubytování uprchlíků německé ná- rodnosti, kteří bydleli především v hromadných ubikacích. Židovští uprchlíci žili především u svých soukmenovců, ale i soustředěně v ubytovnách. Pamětníci hovořili často o pochopení při poskytování útočiště, ale i to mělo svoje meze. Jak uvádí pamětník O. Havlín: „Všude byli tito uprchlíci přijímáni s pochopením a byli též přijímáni do vlastních malých bytů občanů.“ Příbuzní často přijali uprchlíky pouze na určitou dobu. Posléze museli vyhledat pomoc jinde, především u státních orgánů, což dokládají i slova železničáře ubytovaného v Kralupech. „Měli jsme štěstí, že se o nás mohli postarat v těch prvých dnech naši žijící příbuzní v Kralupech“. Důležitou roli hrála rozloha bytu či domu, normální fungování domácnosti apod. Na druhou stranu stát vyvíjel tlak na uvolnění volných prostorů, jednotlivých bytů pro uprchlíky u těch osob, které je dobrovolně pro tento účel nenabídly.

Na základě již zmíněného vládního nařízení č. 228 Sb. z. a n. z 12. října 1938 o mimořádných nařízeních bytové péče mohly aplikovat obce, kde se vlivem mimořádných poměrů projevil nedostatek bytů pro veřejné funkcionáře, státní nebo jiné zaměstnance. Závažný byl zejména třetí bod § 3 tohoto předpisu, který se vztahoval na osoby, které se vystěhovaly z obsazeného území a měly československé státní občanství. Jednotlivá městská a obecní zastupitelstva, která uvedený předpis vztáhla na obvod svojí působnosti, musela oznámit okresnímu úřadu ve stanovené lhůtě všechny neobydlené místnosti v obci, způsobilé k pronájmu za byt. Nařízení taktéž stanovovalo přiměřené lhůty pro majitele, kteří byli povinni volné prostory oznamovat. Nevyhověl-li vlastník domu příkazu, určil mu okresní úřad do 8 dnů nájemníka, kterému musel byt pronajmout. Pokud nedošlo k dohodě na nájemném, měl jeho výši určovat okresní úřad, předpis též vymezoval sankce při předražování nájemného. Několik takových případů se vyskytlo v celé republice.

Nařízení číslo 228 Sb. z. a n. pozbylo 21. listopadu 1938 platnosti, místo něj platilo opatření č. 288 Sb. z. a n. s podobným zněním, avšak z něj byl vypuštěn bod 3 z § 3 týkající se osob, které se vystěhovaly z obsazeného území a byly československými státními občany. Zajištění ubytování např. pro důstojníky a státní zaměstnance tento předpis stále řešil – ne ovšem trvale.

Připravil: Dr. O. Tuleškov

Vydaly České národní listy jako 851. publikaci, která je určena pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 19.4.2025.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

http://ceske-narodni-listy.estranky.cz